Strašilky – nenároční exoti v teráriích

Jana Šrámčíková
25. 8. 2011

Strašilky patří mezi tropický hmyz a jsou proslulé především pestrou paletou tvarů a barev, které jim pomáhají splynout s přirozeným životním prostředím. Často připomínají uschlé listy nebo větvičky, což jim zajišťuje ochranu před predátory. Jsou to výlučně býložravci.

Strašilky najdeme ve všech tropických a subtropických oblastech celého světa. Nejvíce druhů se vyskytuje ve vlhkém prostředí lesů a pralesů, ale existují i druhy suchomilné. Největší zastoupení mají v oblasti jihovýchodní Asie a Malajsie.

Morfologie

Obvyklá velikost strašilek se pohybuje okolo 5ti cm, ale najdou se i druhy dorůstající 25 a dokonce i 55cm! Většina druhů nelétá a pokud ano, mívají tuto schopnost hlavně samci. Podle vzhledu dělíme strašilky do tří skupin:

Pakobylky – větévkovitý nebo hůlkovitý typ: obvykle úzké a štíhlé tělo s dlouhýma nohama.
Strašilky – kratší a robustnější tělo pokryté nejrůznějšími výstupky a výrůstky.
Lupenitky – tvarem i vzhledem připomínají list, nejatraktivnější typ.

V čem strašilky chovat

Velikost insektária

Nejvhodnější je rozhodně speciálně vyrobené skleněné insektárium s odvětrávací mřížkou. Ta může mít podobu zasíťovaného poklopu nebo celé odnímatelné přední stěny. Mřížka by neměla být z umělé hmoty, protože některé druhy strašilek by ji mohly prokousat. Nedoporučuje se ani rezavějící kovové pletivo.

Velikost insektária se řídí druhem chovaných strašilek. Všeobecně platí, že výška insektária musí být 3-4x delší než velikost dospělého hmyzu. Při svlékání totiž potřebují strašilky dostatek prostoru, a pokud ho nemají,dochází k jejich deformaci nebo úhynu. Úzké a vysoké insektárium se hodí jen pro nelétavé typy strašilek. A nízké a široké chovné místo je absolutně k ničemu, protože strašilky se při svlékání zavěšují na konec starého svleku.

Vybavení insektária

Jediná povinná součást vybavení je nádoba na vodu, do které umísťujeme krmné větvičky. Zbytek je zcela na vás. Někteří chovatelé nepoužívají žádný substrát a chovají hmyz jen na čistém skle. Výhodou této metody je, že můžete včas odebrat nakladená vajíčka, nevýhodou zase častá frekvence čištění insektária.

Jiní chovatelé upřednostňují natrhané papírové ubrousky. Výhoda je v jejich snadném čištění, nevýhodou je zase neestetický vzhled.

Z přírodních materiálů lze jako podklad použít dlouhé kokosové vlákno (ne drcený lignocel) nebo písek smíchaný s rašelinou v poměru 1:1. Substrát je nutný hlavně u druhů kladoucích vajíčka do země, jinak plní pouze estetickou funkci.
Teplomilné strašilky vyžadují ještě dodatečné ohřívání akvária. K tomu můžete použít buď speciální topení nebo obyčejnou žárovku, umístěnou v dostatečné vzdálenosti nad víkem.

Potrava

Většina u nás chovaných druhů strašilek se živý růžovitými rostlinami, především pak ostružiníkem, maliníkem a růží. Prvně jmenovaný je ke krmení nejvhodnější, protože je snadno k nalezení i v zimě pod sněhem a strašilky akceptují změnu potravy jen velmi těžce.

Kytici větviček umístíme doprostřed insektária do malé nádobky s vodou. Hrdlo dobře utěsníme kousky vaty nebo hadříky – jinak by mohl některý z hmyzích obyvatel zalézt dovnitř a utopit se. Listy měníme, jakmile začnou osychat a žloutnout. Vzhledem k tomu, že se strašilky zdržují prakticky jen na větvičkách, může být samotná výměna krmiva značně časově náročná. Znamená to totiž každého jedince zvlášť sundat a položit na dno. Skvělým fíglem jsou proto dvě samostatné nádobky s různě starými větvičkami. Strašilky se přirozeně zdržují na té čerstvější, takže čištění bývá opravdu rychlé.

TIP: Pokud nemáte možnost dostat se v zimě k ostružiníkovým listům, zamrazte si dostatečné množství potravy ještě v létě. Strašilky obvykle tolerují i rozmrzlé krmení.

Rozmnožování strašilek

Strašilky kladou vajíčka mnoha způsoby. Nejčastěji je pouze pouští z výšky na substrát. Méně častým způsobem je pak vystřelování nebo lepení vajíček k podkladu. Některé druhy zasouvají vajíčka do různých štěrbin nebo přímo do půdy.

Nakladená vajíčka je vhodné z insektária odebrat. Výjimku tvoří vajíčka přilepená ke stěně nebo větvičkám, která se při přenášení většinou poškodí. Snůšku inkubujeme nejlépe v dobře uzavřených zavařovacích sklenicích s proděravělým víkem. Vhodným substrátem je rašelina nebo písek, který pravidelně zvlhčujeme. Vajíčka by se přitom neměla namočit. Vylíhlé nymfy ponecháme na místě ještě 2-3 dny a sklenici pouze opatrně rosíme, aby měly možnost se napít. Teprve poté je přeneseme do vhodného prostředí, nejlépe do samostatného insektária, aby se nestaly potravou dospělých jedinců.

Zpočátku dodáváme listy „předokousané“ od dospělých, které nymfy snáze zpracují. Po 3-4 týdnech již krmíme jako dospělé.

Sdílet článek

Facebook

Twitter

Pinterest

email

Diskuze

Jana Šrámčíková

Jsem takový neposedný človíček, který rád neustále zkouší nové věci,a o všechny užitečné informace se hned rozdělí s ostatními. Takový neposedný zvídavec, co dělá věci často úplně jinak, než ostatní. Mám doma všechno možné od akvarijních rybek po gekončíky a zelenou džungli na parapetech, takže se opravdu nikdy nenudím. Když mi přece jen trochu času zbude, s chutí si zatančím něco z orientu nebo tvořím různé drobnosti do útulného bytu.