Americká akita – vděčný přítel na výlety

Americká akita


12. 7. 2018

-->

Americká akita a Akita inu jsou dvě odlišná plemena, která mají pouze společnou historii. A ačkoliv mají podobný vzhled, je jejich hlavním rozlišovacím znamením právě jejich zbarvení. Zatímco Akita inu může mít srst pouze červenou, bílou či žíhanou s bílou maskou, americká akita je uznávaná v jakékoliv podobě. Drobné rozdíly jsou patrné také na stavbě těla a proporcích. Například americká akita bývá větší a má hlavu ve tvaru tupého trojúhelníku. Povahově je americká akita ostražitá, přátelská a učenlivá. Vyhovuje jí výcvik formou pozitivní motivace a dovede se naučit dokonce i agility. Dnes plní funkci především rodinného společníka a hlídače.

Historie

Historie americké akity se po dlouhá staletí psala spolu s akitou inu neboli psem z Akity (města v Japonsku). Mohutní psi byli původně využíváni k lovu divoké zvěře a k ochraně majetku. Později je lidé chovali pro jejich bojovnost ke krutým psím zápasům a křížili je s mastify či plemenem tosa inu. Nová větev nesoucí znaky původní horské akity vznikla až na počátku 20. století díky pouhým několika jedincům, kteří žili mimo vliv hazardu. V roce 1931 bylo plemeno prohlášeno národním pokladem a vydán zákaz exportu pod přísným trestem.

Do japonského plánu však zasáhla druhá světová válka. Vojáci si akity inu odváželi do Spojených států. Vybírali si především žíhané a strakaté jedince s patrným velkým vlivem mastifa. Aby se více přiblížili západním představám, křížili je dále s německými ovčáky. Vznikl tak pes s tmavou maskou a robustním tělem, v podstatných znacích odlišný od svých původních předků. Až v roce 1972 byla v Americe otevřena plemenná kniha pod AKC (American Kennel Club). Zlom nastal v roce 1992, kdy Japonsko požádalo o změnu standardu akity, a tím začal celosvětově chov americké akity rapidně upadat. Vrážely se klíny mezi chovatele z jednotlivých zemí a špičkoví jedinci byli tvrdě diskriminováni. Při příležitosti konání Světové výstavy v Mexiku v roce 1999 byla podepsána dohoda mezi znepřátelenými kluby a vznikl nový název plemene – velký japonský pes.

Vzhled plemene

Na první pohled zaujme na tomto robustním psovi hlava ve tvaru tupoúhlého trojúhelníku. Vztyčené trojúhelníkovité uši směřují vpřed v plynulém prodloužení šíjové linie. Malá bystrá očka jsou vždy tmavě hnědá. Hluboký hrudní koš pokračuje přes lehce vtažené břicho k osvaleným bedrům. Silné končetiny jen podtrhují celkovou mohutnost plemene. Huňatý zatočený ocas sahá až na hřbet či těsně vedle něj. Srst s hustou podsadou může nést jakoukoliv barvu od žluté přes červenou a černou až k žíhané či bílé. Častěji u akit můžeme vidět masku, ale ani ta není ve standardu podmínkou.

Chcete si pořídit štěně? NEPŘEHLÉDNĚTE!

Sepsali jsme pro vás 40stránkový e-book pro všechny nastávající páníčky.

Sepsáno na základě našich zkušeností

Potřebné informace přelouskáte snadno za jeden víkend, získáte přitom informace, které hledáte, uceleně na jednom místě. Sepsali jsme ji na základě našich zkušeností a odborných informací.

Kniha mimo jiné obsahuje

  • Jak vybrat psí plemeno
  • Jak najít chovatele a chovatelskou stanici
  • Jak připravit na štěně domácnost
  • Jak přivítat štěně doma
  • Vývoj a výcvik psa v prvním roce života

2-americka-akita

Povaha

I když je akita k lidem přátelská, nesmíme zapomínat na její vrozenou dominanci, hrdost a temperament. Špatně snáší dlouhodobé odloučení od lidí či separaci v kotci na zahradě. Díky vysoké inteligenci se ale při správném vedení rychle učí a v případě potřeby je schopna rozhodovat se sama. Proto je nutné již malé štěně seznamovat s okolím a co nejvíce podněty, aby se v období dospívání neupevňovalo možné agresivní chování.

U akit je důkladná socializace naprostým základem. I výcvik by měl vést zkušený kynolog, který dokáže zohlednit specifika plemene. S pozitivní motivací bez zbytečného drilu můžete dosáhnout skvělých výsledků například v agility, canicrossu, či dokonce canisterapii. Zástupci tohoto plemene potřebují z majitele cítit přirozenou autoritu a laskavost.

Nároky na pohyb

Americká akita je velice přizpůsobivým plemenem, i co se týče pohybu. Povedete-li ji od štěněte k aktivnímu životu, získáte neocenitelného parťáka na výletech i při psích sportech. Zároveň s vámi dokáže prolenošit celý den na gauči. Dlouhodobá zahálka tomuto plemeni však nesvědčí. Nejen pro možné následky na pohybovém aparátu, ale i kvůli duševní pohodě. Ačkoliv může celoročně pobývat venku, potřebuje se cítit jako člen týmu. Ideální je tedy věnovat se s akitou alespoň turistice.

Zdraví a péče

Pevné zdraví akit bývá někdy narušeno typickým neduhem velkých plemen – dysplazií kyčelních a loketních kloubů. Riziko však můžete podstatně snížit vysoce kvalitní stravou a rozumným navyšováním pohybu v době prudkého růstu. U takto mohutných psů také hrozí torze žaludku, držte je proto po jídle v klidu.

Dalším možným onemocněním může být i mikroftalmie neboli syndrom malých očí. U štěňat se pozná již od třetího týdne věku. Akity obecně nevyžadují přehnanou péči, přesto je od štěněte navykejte na stříhání drápů a vyčesávání srsti. O tu se musíte starat v období línání, kdy je potřeba vyčesávat odumřelou podsadu, aby se zbytečně nedržela v srsti. Někdy se akitám tvoří více ospalků, proto jim kontrolujte oči a případné nečistoty otřete.

Odmalička jsem velkou milovnicí všech zvířat a koček především. Vždy jsem měla snahu se o všechny nalezence starat a poskytnout jim útočiště. To mi zůstalo dodnes, stejně jako moje láska z dětství – perský kocourek Tom, který je dnes už senior. Jako zapálenou chovatelku mě proto psaní pro Mazloun velice těší a mám radost, že mohu své chovatelské zkušenosti předávat dál.

Máte dotaz nebo radu?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.